Římskokatolická farnost Kunvald v Čechách Římskokatolická farnost Klášterec nad Orlicí Římskokatolická farnost Rokytnice v Orlických horách

Noční adorace v Klášterci

Každý první pátek v měsíci
prosíme v modlitbě za mír
pro naši zemi, obrácení hříšníků a posvěcení místa, kde žijeme.


Více zde


Nejbližší události


3. neděle velikonoční – 26. 4. 2020

P. Mirosław Piotr Fąs MSF

(promluva pro farníky během epidemie koronaviru a zákazu veřejných bohoslužeb)

Drazí bratři a sestry!

Každý, kdo odchází ze hřbitova a nevěří zcela a úplně Kristovým slovům: „Já jsem vzkříšení a život“, odchází smutný, pokud ne zcela beznadějný. Proč? Protože smrt je pro něho konec čehosi krásného a velkého. Kdo však odchází ze hřbitova s vírou v Ježíše Krista, ten si odnáší naději na věčné setkání s těmi, kteří nás předcházeli do věčnosti.

Byli smutní, plní otazníků, v srdci zklamání, když odcházeli dva z Ježíšových učedníků z Jeruzaléma do osady zvané Emauzy.

Svatý Lukáš popisuje setkání Krista s dvěma učedníky a tímto odpovídá na otázku, zda je možné setkání s Ježíšem i dnes. Ano, může dojít k takovému setkání. Co se změnilo za dva tisíce let? I dnes nejeden křesťan po neúspěších, případně, když si svou víru představoval nesprávně, je podobný dvěma učedníkům jdoucím do Emauz. Křesťan si nikdy nesmí představovat Krista v nesprávném postoji či světle, protože se zklame. Kdo však i v takovém stavu zklamání - jak dva emauzští učedníci - začne znovu přemýšlet nade vším, co zapříčinilo smutek či zklamání, může pocítit záblesk světla. V případě učedníků toto světlo jim vnášel do uvažování cestou „neznámý Člověk“, který poukazuje na správnou představu o Vykupiteli. Při jeho slovech začínají si vzpomínat na slova Pána Ježíše - vždyť on sám mluvil na toto téma, pokud byl mezi nimi. Jsou to slova, kterým čas ani doba nic nebere z aktuálnosti. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“

Po přednášce přichází světlo. Učedníci začínají tušit, že Ježíš žije, že musí žít. Slova, která slyšeli dnes ráno od žen, které se vrátily od hrobu, že hrob je prázdný, nemohou být lží. Učedníci začínají cítit, že slova tohoto jejich Průvodce v jejich nitru zapalují zvláštní světlo. Tušení, že Ježíš musí žít, se stává jistotou. Skutečné světlo v celé své síle přijde v okamžiku, kdy při večeři bere tento jejich Průvodce do rukou chléb, žehná ho, láme a podává. Hovoří o tom slova: "Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. Ale on jim zmizel" (Lk 24,31).

Podobné události se stávají i v životě věřícího člověka. Do našeho života přicházejí okamžiky, kdy se ztrácejí všechny naděje, jistota a nejednou se kolem nás vytvoří tma a prázdnota. Člověk hledá, čeho by se zachytil, o co by se opřel. Když nemůže nic najít, často utíká jako učedníci do Emauz. My si však musíme uvědomit, že Bůh se nevzdá nikoho z nás. Vidíme to na učednících. Ježíš nejde za nimi, ale jde s nimi.

Drazí bratři a sestry!

Ježíš jde s každým z nás!! On přece nechce ztratit nikoho, koho mu Otec nebeský svěřil. Ano, má to s námi těžké. My lidé jsme nestáli, rychle měníme svůj postoj, a to i k Bohu. Často se vzdalujeme od Boha, odcházíme od Něj, proto nás ještě více opouštějí síly a naplňuje prázdnota. Dnešní Evangelium hovoří tak jasně o prostředcích, které oživují naši lásku, které pomohou k uzdravení nemocné duše či zlomeného srdce. Musíme si uvědomit, že pokud chceme, aby naše srdce hořelo láskou k Bohu, k bližnímu a abychom měli sami lásku k sobě, musíme přistupovat ke Svátosti oltářní, účastnit se Eucharistie, protože tam prožijeme skutečné společenství a tam pocítíme blízkost Pána Ježíše, tam se nám rozhoří naše srdce a bude nám znovu tak dobře.

Nejen učedníci, ale i my se přesvědčujeme při mši svaté, při přístupu ke Svátosti oltářní, tedy při lámání chleba o velké posile ve víře. Vidíme, že už první křesťané pochopili význam eucharistické slavnosti, která jim umožňovala setkání tváří v tvář s Bohem, pokud se neskončila doba zjevení. Po nanebevstoupení, my všichni věřící, si v každou neděli připomínáme toto setkání s oslaveným Kristem. Vidíme, že i ve dvacátém prvním století je možné setkání s Kristem, kde se nám rozhoří srdce, kde pocítíme jeho blízkost, kde se můžeme cítit tak dobře. Kristus se nám dává celý za pokrm, aby nás posílil na životní cestě, na níž hledáme pravdu, smysl života, svůj krásný cíl. Ježíš je tu s námi, jako se dvěma učedníky z dnešního evangelia, aby svou milostí odstraňoval nejen naše pochybnosti, ale i naši malomyslnost. Uvědomujeme si, že kdo se chce skutečně setkat se zmrtvýchvstalým Kristem, musí se otevřít jeho slovům v Písmu a přistoupit k jeho stolu, kde pod způsobem chleba může skutečně přijmout Kristovo tělo.

Nikdy neodcházejme beznadějní ze hřbitova. Proč? Protože Kristus skutečně zvítězil nad smrtí. Aleluja.

Amen.

Zpět